V létě jsem víceméně náhodou objevila úplně nový svět a naprosto jsem mu propadla.
Zamilovala jsem si seriál Supernatural a od sledování epizod, vyhledávání klipů, rozhovorů s představiteli hlavních rolí a scének z conů jsem se postupně dostala i k fanfikcím z prostředí tohoto neobyčejného světa. Nemůžu vysvětlit, proč zrovna Supernatural. Je to hodně osobní. Ale můžu napsat, že mu vděčím za hodně: Našla jsem spoustu nových skvělých kapel, které jsem do té doby neznala. Stala jsem se závislou na kostkovaných košilích :-) Našla jsem pár skvělých blogů, které píší stejně zažraní nadšenci, jako jsem já sama. Zjistila jsem, že mi tenhle svět pomáhá při opravdu těžkých a náročných okamžicích, kdy se potřebuju ztratit i sama sobě. Zjistila jem, že je v pořádku být tak trochu blázen a nerd a fanynka i když už mi dávno není "náct" a že na věku fakt nezáleží.
A hlavně, ke svému obrovskému překvapení, jsem se naučila číst v angličtině. Byla to nezbytnost, protože česky psaných povídek, těch opravdu dobrých, ze supernaturálního prostředí moc není. Čím více jsem četla anglicky, i když to zpočátku bylo opravdu těžké, tím víc jsem začala rozumět, užívat si to, anglické texty pro mě začaly být stejně přirozené, "mluví" ke mně stejně jako když čtu texty v češtině.
Není to jen Supernatural, existují fanfikce věnované Firefly, Star Treku, Harry
Potterovi, Kapitánu Amerikovi, Sherlockovi, prostě na cokoli si jen lze
vzpomenout. Jen já, přiznávám, čtu skoro výhradně supernaturální fakfikce, prostě mě oslovují nejvíc.
Četla jsem názor, že fanfikce se nedají počítat za "normální, vážně branou" literaturu. Nesouhlasím. Celý život jsem hltala knihy, čtení je pro mě stejně přirozené jako dýchání. Když jsem objevila fanfikce, rychle jsem zjistila, že stejně jako existují knihy mizerné a průměrné a úžasné, putují internetovým vesmírem fanfikce fakt otřesné a mizerně napsané, průměrné, ale i neodolatelně zábavné, dechberoucí, zarývající se pod kůži svou syrovostí a smutkem, nezapomenutelné, s vycizelovanou zápletkou. Mohou to být texty o rozsahu 100 slov stejně jako třeba 190 tisíc slov. Nevím, proč bych si neměla vážit spisovatelů, kteří dokáží psát tak dobře, že mě jejich příběhy baví číst znovu a znovu. Jen proto, že nepíší obecně uznávanou formou? Že píší o tom, co mají rádi oni i jejich publikum? Vážím si jich už jen proto, že dokážou sebrat odvahu, usednout ke klávesnici a podělit se o své příběhy s celým světem. A stejně tak uznávám a oceňuji umělce, kteří k fanfikcím vytvářejí skvělé ilustrace nebo klipy. Připadá mi to stejné jako povrchní, pohrdavý přístup ke komiksovým knihám ("brakové příběhy vhodné pro děti a slaboduché lidi co mrhají časem na hlouposti".) Nebo to, co kdysi v jednom rozhovoru řekla moje oblíbená malířka Marie Brožová, která svá magická díla kreslí výhradně pastelkami: neustále narážela na předsudky, že pastelkami kreslí jen děti a jsou tedy nevhodné k vytváření seriózních uměleckých projektů. Pastelkami kreslená díla se nedají ohodnotit, ocenit, a nedají se ani umístit na výstavy, neb jsou to vlastně pouhé barevné dětinské obrázky... Hloupost.
Co se mi na fanfikcích líbí, je ta propojenost autora se světem, o kterém píše. Je to více osobní, dá se říct intimnější než klasické knihy. Autor, stejně jako čtenáři, velmi dobře ví, o čem píše. Zná původní svět, zná postavy - a často k nim má osobní vztah. Vezme je a přemodeluje podle svých představ. Může děj přemístit do jiného světa, nechá postavy chodit na univerzitu, provozovat magii, pracovat v kavárně, hrát v rockové kapele, bojovat v Iráku, vyrovnávat se s těžkou nečekanou životní situací, holdovat BDSM... Vytvoří zápletku, kdy se do sebe zamilují osoby stejného pohlaví. Nebo spolu tvoří láskyplný pár postavy, které se v předloze bytostně nenávidí. Může ihned zareagovat na nejaktuálnější vývoj předlohy. Pohrává si s psychologickým vykreslením postav, jde do hloubky. Nebo jejich psychologii úplně obrátí. Vezme a přeformuluje něco ze svého osobního života. Svým způsobem je to terapeutické - psaní samotné i to, že čtenáři velice dobře znají postavy, a když si mohou přečíst, jak se s určitou situací, problémem vypořádávají jejich hrdinové, pomáhá to i jim samotným (příběhy věnované boji s dlouhodobou depresí a návaly paniky, poruchami příjmu potravy nebo posttraumatickým stresovým syndromem.)
Líbí se mi, když ke svému dílu přidá autor vysvětlující poznámku, co ho k psaní zrovna tohoto kousku motivovalo, jak uvažoval. Nutí čtenáře přemýšlet s ním, nabízí varianty, odlišná vysvětlení. Líbí se mi, když si můžu říct, že tohle mě při sledování dané epizody vůbec nenapadlo, ale když tak čtu tuhle fanfikci, dává smysl, že by se to takhle mohlo odehrát - často se dokonce stane, že fanfikční varianta se mi líbí víc, než ta původní (to když scénáristé provedou mým oblíbeným postavám něco opravdu hnusného - jako že to dělají pravidelně. V Supernatural umírají postavy skoro stejným tempem jako ve Hře o trůny... Některé dokonce opakovaně. Jiné bohužel jen jednou... A ošklivě.) Jindy po shlédnutí velmi depresivně vyznívající epizody nabídne autor čtenářům hezkou, konejšivou povídku, ve které jsou na sebe postavy pro změnu hodné a která skončí dobře. Případně dovysvětlí neuzavřenou seriálovou scénu - jedna postava napadlne a téměř zabije druhou, ale v příštím díle už jsou jako dvě hrdličky, aniž by to na napadené postavě zanechalo nějaké následky. Našla jsem příběh, kde autor tyto scény přepsal a doplnil: napadená postava si prošla posttraumatickým stresovým syndromem a návaly paniky, musela si s ohrožující postavou vztah znovu pomalu budovat. Ohrožující postava naopak cítila velkou vinu a snažila se udělat vše proto, aby se jejich vztah vrátil k normálu.
Po měsících čtení fanfikcí jsem měla - mám - problém začíst se do knihy, protože jsem prostě byla nastavená na jiný čtecí režim a nic jiného mě v té chvíli prostě nebavilo, nezaujalo. Rozhodla jem se, že se tím nebudu stresovat: Až budu chtít číst knihu, udělám to. Dokud mě budou bavit texty o Bennym, Gabrielovi, Samovi, Deanovi, Charlie a ostatních, budu si je užívat. Moje volba.
V téhle souvislosti bych chtěla zmínit báječnou knihu "Fangirl" od autorky Rainbow Rowell. Připutovala ke mně ve správnou chvíli a okamžitě mě upoutala. Skvěle popisuje svět milovníků fanfikcí a spousta myšlenek v ní mě opravdu oslovila, našla jsem se v nich a od začátku jsem hlavní hrdince Cather upřímně fandila.
Proč vlastně tohle všechno píšu? Protože jsem se rozhodla, že se i letos zúčastním knižní výzvy vyhlášené Ells, ale jako přečtené tituly budu uvádět stejně tak knihy jako fanfikce. Prostě co se mi připlete pod pracky :-)
A začínám právě teď.
Žádné komentáře:
Okomentovat